Nasledující rozhovor Billa Monroea a Davida Grismana byl natočen za scénou v Great American Music Hall v San Francisku 3. Října 1977, mezi dvěma vyprodanými vystoupeními Bluegrass Boys a jejich vedoucího.

DG : Kdy jste začal hrát na mandolínu ?
BM : Myslím, že mi bylo asi osum.
DG : Co Vás přinutilo vybrat si zrovna mandolínu ?
BM : Ho, to je známá historka. Bili jsme tři – Bill, Charlie a Birch – a snažili se hrat. Samozřejmě já jsem byl nejmladší z osmi dětí. Oni chtěli hrát na husle a kytaru a tak už potřebovali jenom mandolínu.
DG : Byla už v rodině, nebo ji pro Vás někdo koupil ?
BM : Myslím, že ji tenkrát koupili. Tenkrát tam byl chlapík, který ji měl. Jmenoval sa myslím Hubert Steingfield a někdo z naších mu za ni zaplatil 3 dolary.
DG : Kdy jste se poprvé ujistil, že mandolína je opravdu ,,Váš nástroj“ ?
BM : Myslím, že tak kolem 18 let, když jednou vstal, tak jsem poznal, že mám vlastní styl. Nikdo jiný takhle na mandolínu nehral a já jsem nikoho nekopíroval. Tehdy jsem styl začal vybrušovať.
DG : Kdy jste začal psát vlastní skladby pro mandilínu ?
BM : Moment, myslím, že to bylo tak na začátku čtyřicátych let
DG : Ale nehrál jste ještě tenkrát s Monroe Brothers, když jste hrál s Charliem, že ?
BM : Dělali jsme hlavne kopu písniček, však Víte. Možná , že jsem hrál něco klasického jako třeba Arkansas Traveler nebo Soldier´s Joy, ale jinak jsme dělali hlavne písničky. To byla tehdy pro mandolínu jiná  doba.
DG : Když jste pak založil Bluegrass Boys v roce 1938, pomyšlel jste na to, zařadit mandolínu hlavne do instrumentálek ?
BM : No, snažil jsem se zařazovat jak mandolínu, tak housle a banjo do sól, zkrátka od každého kousek, však víte.
DG : Zjistil jsem, že Tennessee Blues byla první instrumentálka pro mandolinu, kterou jsem nahral (7.10. 1940). Byla taky první, kterou jste napsal ?
BM : Né, nebyla první, co jsem napsal. Tu první jsem vubec nenatočil.
DG : A co Vám dalo podnět udělat takové bluesové instrumentálky jako Honky Tonk Swing nebo Bluegrass Stomp ?
BM : Sedí to kmému stylu a je tam také přesně to, co jsem tam chtěl dát. Jinak mi to taky poskytovalo šanci trochu si zahrát.
DG : O vaši mandolíne lide mluví zřídka tak často jako o Vás.
BM : No, oni vidí, že vypadá tak trošku jako sešpendlená, je to dnes vlastně starožitnost. A spesta z nich si přeje, abych si koupil novou a lepší.
DG : Přejí si aby jste se jí zbavil kvuli nim.
BM : Vypadá špatně, ale doufám, že ještě vydrží přes ty roky co budu ješte hrát.
DG : Kde jste ji objevil ?
 BM : Myslím, že to bylo v roce 1941. Byl jsem tehdy v Miami na Floridě a jen tak nakupoval, však víte, člověk chodí a kouká do výkladu. Míjel jsem holičství a mandolina tam ležela za výkladem a měla na hlavě malou cedulku s cenou 150 dolarú. Vešel jsem, poslechl ji, zahrál si asi dvě nebo tři věci a koupil ji.
DG : Byl to dobrý model ?
BM : Nádherný, byla to výborná mandolína.
DG : Takže jste ji začal používat ?
BM : Tak jest, od té doby až podnes.
DG : Slyšel jsem, že jste ji poslal zpět do fabriky a dal si odstranit slovo Gibson z hlavy. Je na tom šprochu trochu pravdy ?
BM : No, Davide, šla tam zpátky několikrát. Naposledy si tam nechali asi 4 měsíce. Potřebovala tehdy spravit asi 4 nebo 5 věci. A oni spravili jenom jednu a poslali mi ji zpátky. To mě dost zranilo protože vím, že jim dělám reklamu a tak prodali spoustu mandolín… a kromě toho čekat 4 měsíce na to, že pak neudělají co potřebovala však víte…
DG : A tak …?
BM : A tak šlo jméno pryč !
DG :Co to bylo za rok ?
BM : Už to bude … no bylo to koncem 40 a začátkem 50 let.
DG : Zaznamenal jste pak nějaký rozdíl v tónu, když jste to udělal ?
BM : Ne, tónm zustal stejný … ale později jsem se chytil s lidma od Gibsonu. Přišli do Grand Ole Opry, protože slyšeli co jsem udělal, však víte – jak jsem dal pryč to jméno. Řekl jsem jim, že neudělali, co jsem chtěl spravit. Dobrá řekli, dáme Vám jinou mandolínu. Já na to : ,,Já vím, ale ne tak dobrou“.
A oni : ,,Mužeme udělat stejně dobrou“. A já na to : ,,Nemužete“.
  Tenkrát bylo v Opeře hodně dobrých lidí a všichni jim řekli : ,,Nemužete udělat tak dobrou mandolinu a ani tak dobrou nemáte“ . Museli ten argument přijmout.
DG : Taky jsem slyšel, že jste ji pohřbil v zemi ?
BM : Ano, přejel jsem přes ní autem.
DG ? Nechtěně ?
BM : Jo, byl jsem v Bean Blossom v Indianě, zaparkoval jsem auto a pak odchzel a dost jsem spěchal. Jel jsem do Nashvillu a jak jsem padil za Motel, položil jsem si kufr a mandolinou na auto. Pak jsem naskočil a couval. Najednou slyším ty komické zvuky pod koly. Vylezl jsem a byla rozbitá na kousky. Tak jsem ji tam pohřbil. Byla tam plno štěrku, velkýho štěrku a tak jsem ji zahrabal pod ten štěrk a dal tam kříž.
DG : Neuvěřitelné. Co Vám dalo nápad napsat Rawhide ?
BM : Kdysi se mnou dělal chlapík od filmu v Californii. Dělal komedie. Tak tenkrát se mnou dělal film Rawhide. Taky s náma jezdil a hrál ve spoustě divadel…
DG : Jsou nějací mandolinisté, které rád posloucháte at už v bluegrassu nebo jiné muzice ?
BM : Ano jsou. Rád poslouchám vaše hraní a taky mám rád Jesseeho McReynoldse. Ale když slyším jenom takový to nota,nota,nota jenom zahrát jednou a pak další … to není muzika… když člověk hledí jenom na to, kolik toho upikuje, kolik not zahraje, jak rychle hraje na mandolinu. A bluegrass není rychlá muzika. To je v něčem jiném …
DG : Tu správnou šťávu to pak dostane samo…
BM : Tak správne. Ale člověk se k tomu nemá chtít dostat příliš rýchle.
DG : Jaké trsátko používáte ?
BM : Nevím, co ted mám. Kdosi mi ho dal. Ještě jsem se nedíval.
DG : Je tu ještě nějaká rada, kterou byste chtěl dát ostatním mandolinistum ?
BM : Řeknu vám jednu věc. Cvičení zabere hodně času a člověk se muže učit každý den, jako když chodí do školy.
DG : cvičíte ješte ?
BM : Ano. Píšu hodně věci a myslím, že mi to dává cvičení jaký potřebuju a taky se objeví nové nápady. Nechci hrát dokola stejné věci a jenom měnit názvy. Budu dělat nové věci, když píšu písničku. To je zpusob jak to dělám.
DG : A píšete pořád věci pro mandolínu ?
BM : Napsal jsem mnoho dobrých.
DG : Je to tak. A co myslíte kolik jste jich napsal a natočil ?
BM : No , okolo stovky.
DG : Máte chut je natočit všecky?
BM : No, stále něco nahrávame pruběžně. Když jdeme s novým albem, vždy jsou na něm tak 3-4 instrumentálky a právě ted natočil Kenny Baker nějaké moje věci.
DG : Správně. Jak vás dostal na to svoje album ? (Kenny Baker plays Bill Monroe – County 761).
BM : No, myslel jsem, že bych mu mohl pomoci a taky mě to těšilo udělat to pro něj.
DG : Je to velká deska.
BM : Není mnoho lidí, kteří mě požádali abych jim hrál na albu.
DG : Opravdu ?
BM : Rose Maddox mě chtěla mít na albu a tak jsem jí pomohl s potěšením. (Rose Maddox sings Bluegrass – Capitol T 1-0004)
DG : Musí být úžasné mít takového houslistu jako Kenny Baker, člověk, který dokáže hrát vaša skladby tak, jak si to představujete.
BM : Jo,jo. Doufám, že je tam spousta instrumentálek, které by mandolinisté rádi slyšeli.
DG : Měl byste z toho teď aspoň chvilku zahrát !

Dodal Lubo Toman