Zaměstnanci firmy Gibson sdružují novináře, fotografy a televizní kameramany, kteří jsou soustředěni v hlavním ústředí firmy v Nashvillu.
25. únor 1986 byl dnem, kdy firma Gibson vrátila Billu Monroeovi kompletně opravenou mandolínu Gibson Lloyd Loar F 5. Tuto velkou opravu mu neúčtovali. Vrátili mu jeho nejvzácnější věc. Vzrušení prolétlo obecenstvem, když za přítomnosti presidenta firmy Gibson Henryho Juszkiewicze Charlie Derrington, akustický inženýr, vrátil Billu Monroeovi opravenou mandolínu. Radost v tváři Billa Monroea byla nepochybná. Když si mandolínu vyzkoušel, obrátil se k nám a oběma rukama obejmul mandolínu. Byl šťastný muzikant, který se znovu setkal se svým nástrojem.
Nejčastější otázka byla, jestli mandolína po opravě bude znít stejně, po tak vážném poškození. Bylo evidentní, že Bill byl potěšen zvukem mandolíny a několikrát poznamenal, že mandolína má stále svůj specifický hluboký sound a puno, který charakterizuje tyto vzácné nástroje.
Bill poznamenal, že mandolína stále zní hutně, potřebuje jen, aby se vyhrála. Příští týdny a měsíce napoví více.
"Jsem tak rád, že ji zase mám zpátky. Budeme spolu tak dlouho, jak budu žít, a chci na ní hrát. Lidé na celém světě budou rádi, že je mandolína zase v pořádku. Budu na ni hrát tento víkend v Grand Ole Opry." Někdo požádal o instrumentálku a Bill, který vždy byl své hudbě zavázán, chvíli počkal, než Chetu Atkinsovi najdou nějakou kytaru – Chet se také účastnil této slavnostné chvíle. Bill a Chet se živelně pustili do instrumentálky Wheel Hoss. Pak se Bill obrátil na Cheta a zeptal se ho: "Můžeme si zahrát nějaké blues v E?" Chet přitakal, že ano, a tak se pustili do blues na kytaru a mandolínu.
Toto vše bylo šťastné zakončení dramatu, které začalo zcela tragicky před několika měsíci. Ačkoli Bill bývá zřídka kdy odloučen od svých nástrojů, nebyl 13. listopadu 1985 doma, když neznáma osoba (nebo osoby) položila obě jeho neocenitelné mandolíny Gibson F5 vedle sebe u krbového ohniště a rozmlátila je pohrabáčom na udržování ohně. Ačkoli je stále záhadou, kdo mohl takovou škodu na vzácných nástrojích udělat, jedna věc byla jasná: výsledné poškození bylo veliké. Byl tu i strach, že nástroje nebudou možná opravitelné, že se už na ně nikdy nebude moc hrát nebo se stanou muzejními exponáty či atrapami visicími na zdi.
Mandolíny přinesli řemeselníkovi Charliemu Derringtonovi s třískami z nástrojů uloženými v papírové krabici. Rozdělení a identifikace těchto částí se stalo prací, která zabrala nejvíce času a byla nejsložitější. Brzy bylo možno říci, že mandolína bude schopná hry. Práce na první mandolíně znamenala tři měsíce po 40 hodinách týdně pro Charlieho Derringtona.
Práce byla placena firmou Gibson. "Gibson nikdy neodvedl lepší práci než na této mandolíně," poznamenává Bill s úsměvem. Pro Charlieho Derringtona to byla událost, kterou nikdy nezapomene. Strávil tři vyčerpávající měsíce prací na jedné mandolíně, když ostatní práce odložil stranou. Tlak na něho byl veliký, celý svět netrpězlivě čekal na výsledek: "Bude nástroj hrát? Bude znít tak jako dříve?" A nevyhnutelná otázka: "Kdy bude oprava dokončena?"
Charlie říka, že je rád, že to má za sebou. Už je mu psychicky lépe, tlak už pominul. Chystá se teď trochu pomaleji na opravu druhé poškozené mandolíny F5. Tuto druhou mandolínu používal Bill méně než tu první a je také méně poškozená. Je tu však jiný problém, jsou zlomeny výstuhy. Tyto výztuhy mají u Loar modelů veliký vliv na zvuk nástroje a Charlie říka, že to bude složité, ale ne nemožné, úspěšně výztuhy vyměnit. Věří, že vše půjde dobře i u druhé mandolíny, jako to šlo u první.
Henry Juszkiewicz, president a akciový majitel společnosti Gibson říká, že jedna z věcí, která ho ke Gibsonu přivedla, byla jeho tradice. Ačkoli v posledních letech byla firma více známa svými elektrickými hudebními nástroji, její historie začala akustickými hudebními nástroji.
"Jestliže se ohlédnete zpět, zjistíte, že kořeny této společnosti jsou v akustických nástrojích – banjech, mandolínách a akustických kytarách," vysvětluje. Předpovídá dobrý obchod s novými vynálezy pro akustické nástroje. Gibson nyní vyvinul snímač vestavěný do kobylky svých akustických kytar u modelů Dove a Hummingbird. Snímač je zkonstruován tak, aby zachoval neelektrický zvuk akustických kytar. Firma bude tvrdě pracovat, aby získala nové nástroje a odborníky nazývané "akustičtí inženýři". Juszkiewicz vysvětluje, že postavit akustický nástroj je daleko složitější než zkonstruovat elektrický. Samozřejmě vždy zůstanou operace, které se budou provádět na výrobní lince namísto individuálními řemeslníky. Noví majitelé mají v úmyslu zvýšit a rozšířit opravy a služby firmy Gibson, aby si zákazníci mohli dát opravit nástroj v místě svého bydliště a nemuseli ho zasílat do továrny.
Co se týče opravy druhé Monroeovy mandolíny, Charlie nemá časové omezení. "Říkal jsem Billovi, že mám ještě několik dalších projektů, na kterých potřebuju dělat. Porozuměl mi. Vložil jsem tolik času do opravy první mandolíny. Vše, co mohu říci, je to, že jsem rád, že to mám za sebou. Tlak polevil a můžu se v klidu věnovat druhé mandolíně." A tak se začíná nový život dvou vzácných a nádherných starých mandolín.

Tento článok napísal Charmaine Lanham a vyšiel v aprílovom čísle Bluegrass Unlimited z roku 1986. Do češtiny preložil Milan Leppelt.